Boxlakrosový kemp v Baltimoru

Junioři LCC Sokol Radotín účastníky boxlakrosového kempu v USA

Rosťa Zapletal

Ten LCC Radotin juniors took part in a box-lacrosse camp in Baltimore, MD, USA from June 26th to July 6th, 2006. The camp was organized by Bill Curtis and Rebels team. We would like to express our thanks to them for hospitality and assistance  to the juniors during their stay overseas.

24. 6. 2004

Odlet z pražské Ruzyně byl naplánován na sedm hodin ráno, takže jsme se všichni sešli hodně brzy před radotínskou sokolovnou a společně pak odjeli na letiště. Po hodině čekání jsme se konečně dostali k odbavení zavazadel. Všechno naštěstí proběhlo v pořádku, takže nezbývalo, než se rozloučit s Honzou „Káčou“ Barákem a s rodiči některých z nás, kteří nás na letiště doprovázeli. Už na nás bylo znát, jak se těšíme, ale některým se ve tváři zrcadlila i nervozita z prvního letu.

První zastávka byla v Bruselu, kde jsme tři hodiny čekali na letadlo do New Yorku a mezitím absolvovali obávaný pohovor s americkými úředníky. I když jsme měli vše v pořádku (každý si už užil své na americké ambasádě při žádosti o vydání amerického víza), stejně jsme tomu neušli. Každý z nás musel odpovídat na otázky, proč do USA jedeme, kde budeme pobývat apod. Všechno samozřejmě v angličtině, takže mladší z nás měli trochu problémy, ale nakonec se přece jen povedlo úředníky přesvědčit, že nejsme nebezpeční, že jedeme pouze sbírat cenné zkušenosti.

25. 6. 2004

Let přes oceán proběhl bez problémů a asi po osmi a půl hodinách jsme přistáli na Kennedyho letišti v New Yorku. Jelikož jsme měli opět tříhodinovou mezeru před posledním letem do Baltimoru, vyšli jsme na obhlídku do okolí. Pro všechny z nás to bylo něco úplně nového (kdo už tohle zažil, ví, o čem mluvím). Všude pro NY typické žluté taxíky, dálkové autobusy, nadzemní dráha, spojující obě haly letiště…

Poslední část cesty jsme podnikli malým letadlem (tak pro padesát osob). Před startem se nám naskytnul pohled, který se asi jen tak nevidí. Po dvaceti minutách popojíždění po spojovacích plochách letiště naše letadlo konečně zahnulo na odletovou runway a pohled z okénka byl neuvěřitelný – za námi byla kolona tak čtyřiceti letadel. Taková letištní zácpa.

Při letu do Baltimoru bylo skoro jasno, takže jsme si po celou dobu prohlíželi americkou pevninu, která je v této oblasti úplně rovná.

V Baltimoru jsme přistáli v 7 hod. večer tamního času, takže když si vzpomenete, že jsme odlétali z Prahy v 7 hod. SEČ (při přeletu přes oceán se čas posunul o 6 hod. zpět), vyjde Vám, že jsme cestovali přes 18 hodin (s čekáním na odbavení v Praze a Baltimoru skoro 20).

Na baltimorském letišti na nás už s vypůjčenou dodávkou netrpělivě čekal John Hetzel (bývalý radotínský hráč, který se po 12 letech vrátil zpět do Států) a Larry Fila (brankář týmu Rebels).

První noc jsme všichni přespali u Larryho doma, další noci spali mladší kluci s Myšákem (Jirka Pechar) a Johnem u Corta Sandstroma (také hráč Rebelů).

26. 6. 2004

Náš první den pobytu v Baltimoru začal návštěvou stadionu Johns Hopkins University. Pro Myšáka a Johna to byl tak trochu návrat do minulosti. Právě tady se hrálo MS ve fieldu v roce 1998, kterého se naše reprezentace pod vedením Honzy Baráka a Romana Pokorného také zúčastnila.

Společně s Billem Curtisem (hráč Rebelů a pořadatel našeho kempu) jsme se vydali na hřiště, kde právě probíhal dětský letní kemp, který vedli trenéři a hráči univerzitního týmu Hopkins. Byli jsme přizváni do jejich šatny, abychom se podívali na video z posledního finále univerzitní ligy, do kterého se probojovali.

Takovou šatnu bych přál každému týmu. Každý hráč zde měl své místo (samozřejmě s dostatečným prostorem pro svou výstroj), nechybělo plátno a promítačka s videem, hi-fi, na zemi koberec s jejich znakem… Myslím, že některé extraligové hokejové týmy v Čechách by mohly závidět.

Vedle stadionu se nachází lakrosové muzeum, jehož prohlídku jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Bylo v něm k vidění vše od počátků lakrosu na americkém kontinentu až po stěnu slávy.

Bylo zajímavé sledovat, jak se lakros vyvíjel, jak se měnila výstroj, dresy, lakrosky. Své místo tam měl i lakros na olympijských hrách.

Potom jsme jeli navštívit obchod s lakrosovým vybavením Bacharach. Bylo v něm vše, co hráči a hráčky lakrosu potřebují. Ve Státech je populárnější fieldlakros než boxlakros, ten se totiž zdá Američanům příliš kontaktní. Tomu také odpovídalo zaměření sortimentu a boxlakrosové vybavení tady bohužel nepořídíte. A jak se později ukázalo, tak ani v jiných obchodech.

27. 6. 2004

Na tenhle den byla nejdřív naplánována návštěva dívčího lakrosového kempu, pořádaného jednou soukromou střední školou na okraji Baltimoru. Larryho kadeřnická škola tam měla mít stánek, takže jsme se (my starší, co jsme bydleli u Larryho) ještě cestou zastavili v Larryho kadeřnictví, abychom mu pomohli naložit nějaké vybavení.

V kadeřnictví jsme byli představeni celému personálu (asi dvaceti kadeřnicím našeho věku). Docela příjemné...

Dívčího kempu se účastnilo asi padesát dívčích týmů ve věku od 12 do 16 let. Zápasy se odehrávaly na deseti hřištích obrovského pozemku školy.

Zajímavé bylo, že asi tak 30 % hráček hrálo s dřevěnými lakroskami a všechny měly ochranné mřížky na očích. Zápasy se odehrávaly ve vysokém tempu a nasazení a všechny holky se neustále povzbuzovaly.

Nechyběly tady ani stánky s dívčím lakrosovým vybavením, oblečením a doplňky.

Po obědě jsme se vypravili na návštěvu města Philadelphie. Jeli jsme po čtyřproudové dálnici, kde všichni dodržovali maximální povolenou rychlost (55 mil za hodinu) a po několika desítkách kilometrů platili mýtné. Cesta trvala necelé tři hodiny.

Vůbec všechno je oproti Čechám strašně vzdálené. Američané vám řeknou, že je to kousek, a vy pak jedete půl hodiny po dálnici. Snad všichni mají auta, autobusové zastávky skoro nepotkáte a ty, co tam jsou, snadno přehlédnete.

Ve Philadelphii jsme měli sraz s Frankem Menschnerem (brankář US Teamu), který nám nabídl, že nám bude dělat průvodce. Nejdřív jsme tedy jeli do centra, obešli jsme významné památky, navštívili známý Love Park s nádherně modrou fontánou, který měl být nedávno nahrazen nějakým obytným komplexem, což se naštěstí nepovedlo.

Ve Philadelphii jsem si ověřili všechna ta tvrzení o špinavém a občas i nebezpečném městě. Všude spousta aut, dopravní zácpy a hluk. Doposud jsme naši dodávku nikdy nezamykali, tady ano.

Potom jsme ještě navštívili místní přístav, kde právě probíhala irská slavnost. Hrály na ní irské kapely a my neodolali a v úmorném philadelphském vedru se na chvíli zastavili a odpočinuli si. Horko a vysoká vlhkost nás provázela na každém kroku. Naštěstí v naší dodávce nechyběla klimatizace.

Večer byl v plánu zápas americké MLL (nejvyšší fieldlakrosová liga) mezi domácími Philadelphia Barrage a Rochester Rattlers na stadionu Villanova.

Stadion byl obsazen asi z poloviny, samozřejmě nechyběly stánky s lakrosovými suvenýry a vybavením.

Samotný zápas probíhal v hodně rychlém tempu. Vše bylo způsobeno úpravou útočného limitu na 45 vteřin. Dokonce se stalo, že brankář hostujícího týmu po úspěšném zákroku vyvážel míč a povedlo se mu přeběhnout celé hřiště a ještě dát gól. Později jsme se dozvěděli, že v historii ligy se to stalo poprvé. Vůbec práce s lakroskou byla u brankářů neuvěřitelná a technika vyvážení balónu vynikající.

Přestávku vyplnil zápas asi dvanáctiletých žáků. Nechybělo rozhazování triček a suvenýrů mezi diváky.

Po celé finále žádný ze soupeřů nezískal větší než dvougólový náskok a zápas nakonec skončil vítězstvím hostů z Rochesteru o jeden gól – 12 : 13.

Na zápas se taky přišel podívat Kevin Finneran (letos se objevil v týmu Rebels na Memoriálu Aleše Hřebeského), ptal se, jak se nám ve Státech líbí a jak se daří lakrosu v Čechách. Po zápase jsme se fotili s jedním z nejlepších hráčů ligy, Ryanem Powellem. Při sledování zápasu sek nám přidal Bill Hack (15letý brankář US teamu), který ses námi měl zúčastnit kempu v Baltimoru.

Na cestu zpět do Baltimoru už bylo moc pozdě, tak nás Bobby Lee (také hráč US teamu) pozval, abychom přespali u něj. Večer se pak trochu protáhnul a spát jsme šli až k ránu.

28. 6. 2004

Kolem poledne jsme se vydali na zpáteční cestu. Sice jsme se dostali na dálnici do dopravní zácpy kvůli dopravní nehodě, ale za 20 min. jsme už zase pokračovali v cestě. Za povšimnutí stojí, že to byla jediná nehoda, se kterou jsme se na amerických silnicích setkali. A že jsme toho za těch pár dní najezdili…

„Doma“ už na nás čekal Larry s typickým americkým grilováním – spousta hamburgerů, hot dogů a tak. Bylo to moc prima, potom jsme až do večera seděli na zahradě a hráli všelijaké hry nebo si házeli lakroskami.

Už na nás bylo znát, že nám lakros chybí. Všude okolo ho byla spousta. Aby taky ne, vždyť právě v Baltimoru a státě Maryland to lakrosem žije skoro na každém kroku. Byli jsme netrpěliví, jak budou vypadat tréninky a hala. Zkrátka už jsme se nemohli dočkat kempu. A ta chvíle měla přijít právě další den.

29. 6. 2004

V pondělí dopoledne proběhla prohlídka Baltimorského přístavu a mořského akvária s delfíní přehlídkou.

Po lehčím obědě nás už konečně čekala první návštěva Du Burns arény a první trénink.

Do haly jsme dorazili s dvouhodinovým předstihem, abychom si trochu osahali povrch a rozházeli se. Přece jen jsme netrénovali skoro týden a všechny ty lakrosové akce, které jsme navštívili, v nás vyvolaly nedočkavost.

Při prezenci před začátkem dostal každý účastník tréninkový dres a láhev na pití.

Na kemp bylo celkově přihlášeno 15 hráčů. Trenérů bylo první den asi sedm, což bylo víc než skvělé. Vše vedl Bill Curtis, ostatní trenéři byli převážně hráči týmu Rebels. Nemusím podotýkat, že šlo o profesionální hráče NLL (boxlakrosová liga) a MLL (fieldlakrosová liga). Mě nejvíce zaujal Ron Klausner, trenér defenzívy.

Na dnešním tréninku se probírala ofenzíva, některé herní variace v útočné části, vyvážení balónu, správná technika střelby a nahrávky. Posledních 20 minut se společně s trenéry hrál takový tréninkový minizápas.

Trénink by nebyl ani tak namáhavý na fyzickou kondici (spíše se sbírali informace, které se pak přenášely do praxe), ale vzduch v hale byl těžký, takže po 2,5 hodinách v ní jsme byli dost unavení.

30. 6. 2004

Na tenhle den nám Larry naplánoval výlet do Annapolisu, hlavního města státu Maryland (dějiště ženského mistrovství světa v roce 2005). Je tam spousta historických staveb (pro Evropana se zase tak staré nezdají, americké dějiny jsou přece jen o hodně mladší než ty evropské).

Prohlédli jsme si budovu parlamentu, historickou část města a přístav, ve kterém je maják z 18. století. V amerických dějinách je město Annapolis zapsáno jako hlavní město Spojených států v letech 1783 a 1784.

Naší další zastávkou byla námořnická univerzita Spojených států amerických U. S. Naval Academy.

Viděli jsme veškeré sportovní vybavení, které tahle známá univerzita má, ve dvou krytých bazénech zrovna probíhal turnaj ve vodním pólu, ve třetím trénink skokanů do vody. Prošli jsme si také sportovní síň slávy, kde byly vystaveny trofeje a poháry. A ti nejlepší sportovci zde měli svou fotku s dosaženými výkony. Proběhli jsme se po tréninkovém hřišti pro míčové sporty. Všude okolo se povalovaly všelijaké „tréninkové pomůcky" pro hráče amerického fotbalu, tak jsme některé z nich vyzkoušeli. Byla to docela legrace.

Zajímavé bylo, že ačkoliv byly letní prázdniny, na univerzitních sportovištích to vypadalo jako uprostřed sezóny. Pár trénujících studentů nám řeklo, že pokud se chtějí udržet v univerzitním týmu (což s sebou přináší poměrně veliké výhody) nebo se do něho dostat, musí trénovat i přes léto. Konkurence je opravdu veliká.

Na našem dnešním tréninku se probíralo vše, co se týká defenzívy. Důraz se kladl na správný obranný postoj, držení hole, herní variace v obranné části při plném počtu hráčů na hřišti, ale i v oslabení. Zmíněno bylo také správné střídání a taktické věci s tím spojené. Nacvičovaly se útoky dvou (tří) hráčů na jednoho (dva) obránce. Závěr tréninku opět patřil minizápasu s trenéry.

1. 7. 2004

Jak už to na takových cestách bývá, nápad na vylepšení zevnějšku na sebe nenechal dlouho čekat. a jelikož Larry vlastní kadeřnictví, bylo vše jasné. Prakticky celý den jsme strávili v salónu, kde nám stříhali a barvili vlasy. Změnu podstoupili skoro všichni. Dohodlo se také, že se o tom nebudeme zmiňovat v mailech psaných do Čech a necháme to jako překvapení na letiště.

Když jsme potom dorazili na zápas s juniorským týmem z Philadelphie, který byl místo tréninku, málem nás nepoznali.

Philadelphský tým byl složen z juniorů ve věku 19 let, kteří spolu hrají, jak jsme později zjistili, už skoro 10 let. Na hře to bylo samozřejmě znát. Ne, že by nějak výrazně vynikali, ale na hřišti se dobře znali a věděli o sobě. Fyzicky jsme na tom byli asi stejně, individuální technikou nás ale převyšovali.

Zápas se hrál vyloženě v tréninkovém tempu. K vidění byly pěkné útočné i obranné akce. Výborně v druhé polovině zachytal Dominik Sika, který nás hodně podržel ve slabší chvilce zápasu. Myslím, že kdyby soupeři věděli, že mu v té době bylo čerstvých patnáct let, docela by se podivili.

Ale nejen on, ale i ostatní mladší kluci, kteří u nás hrají ještě v žákovské kategorii do 15 let hráli skvěle a bez nějakého respektu k soupeři.

Pája Poupě opět sbíral všechny volné míče a Adam s Jirkou předváděli svou sehranost v útoku.

Po zápase byla přichystána menší pizza party, kde jsme si s klukama povídali o lakrosu v Čechách a hlavně o Memoriálu Aleše Hřebeského, na který se prý chystají.

2. 7. 2004

Dopoledne jsme se byli nejdříve podívat ve skladu a pak i v obchodě firmy LAXWORLD. Samozřejmě jsme jim tam nemohli neudělat útratu. Majitel obchodu byl velice milý – taky aby ne, zajímal se o lakros v Čechách, dokonce nám dal i slevu a nakonec nás ještě pozval na pizzu.

A když jsme trochu provětrali peněženky, vydali jsme se na výlet k jezeru v chráněném parku asi 70 km od Baltimoru.

Byla to příjemná relaxace před posledním tréninkem. Sluníčko, pláž, voda, grilování. Všude kolem jezera byly „picnic tables" s grily, takže když jste si dovezli něco ke grilování, nebyl problém si tam připravit dobrý oběd.

Poslední trénink se nesl v soutěžním tempu. Soutěžilo se v rozhozech, ve tvrdosti a přesnosti střely, v samostatných nájezdech. Dokonce se přišel podívat i Kevin Finneran. Ukázal nám, jak zlepšit střelbu, zakončení a vyprávěl o své lakrosové kariéře.

Na závěr sis námi v týmu zahrál v závěrečném minizápase s trenéry kempu. A řeknu vám, že to byl pro nás všechny opravdu veliký zážitek. No řekněte, kdy se vám poštěstí zahrát sis pátým nejlepším hráčem v pořadí historických tabulek v kanadském bodování NLL?

Po zápase ještě proběhlo předání cen za jednotlivé soutěže a losování o ceny jako trička, lakrosky, chrániče. Nakonec si každý nějakou tu cenu odnesl.

3. 7. 2004

Poslední den. Hned po snídani jsme vyrazili na náš poslední výlet, a to přímo do hlavního města USA, Washingtonu.

Po hodině a půl cesty jsme už parkovali u stanice nadzemní dráhy, která nás dovezla do centra města. Nejdřív vedla nad zemí, ale v centru už jako metro pod zemí.

Vystoupili jsme ve stanici Federal Triangle nedaleko Bílého Domu. Po celou dobu pobytu nás provázelo horko a velká vlhkost, ale ve Washingtonu to bylo ještě horší, než kdekoliv jinde.

Od Bílého domu jsme se vydali okolo obelisku Washington Monument (přes 100 m vysoký „sloup" čtvercového půdorysu, ke špici se zužující, zakončený jehlanem) k památníku 2. světové války. Má podobu velké fontány, okolo které jsou do kruhu postaveny kvádry, z nichž každý zastupuje jeden z padesáti států USA. Rozděleny jsou branami na atlantickou a pacifickou část.

Cestou k Lincolnovu památníku jsme si ještě prohlédli památník obětem vietnamské a korejské války.

Lincolnův památník byl postaven podle vzoru řeckých chrámů. Obdélníková stavba, po obvodu lemovaná sloupy v dórském stylu, uvnitř socha sedícího prezidenta Lincolna v nadživotní velikosti.

Před vstupem je vodní plocha, ve které se má zrcadlit Washington Monument, stojící za ní, a v dálce Capitol (sídlo vlády). Tenhle pohled určitě znáte z filmu Forest Gump.

Jelikož zítřejší den se v USA slaví jako Den nezávislosti, všude byly přípravy na tuhle pro Američany obrovskou slávu v plném proudu. Očekával se příjezd několika desítek tisíc lidí.

Do blízkosti Capitolu nás kvůli bezpečnostním opatřením nepustili. Zajímavé bylo, že když jsme chtěli zjistit, co je na jeho kopuli za sochu, nikdo nám nedokázal odpovědět. Ptali jsme se asi dvaceti lidí a až potom nám nějaká slečna řekla, že je to socha indiána, ale jméno neznala.

Ještě několik poznámek k metru. Oproti pražskému působí jako temná, betonová kobka. Žádný mramorový obklad, jen beton a šero. Vlaky jezdí v jednom velkém tunelu a stanice jsou raženy taky jako jeden celek bez podpůrných sloupů. Síť metra je tvořena pěti barevně rozlišenými trasami. Když chcete přestoupit na jinou trasu, nemusíte přecházet žádnými přestupními tunely, pouze vystoupíte v přestupní stanici a po chvíli přijede na tu samou kolej souprava, která jede po druhé trase. Vlaky se takhle pravidelně střídají v intervalu asi pěti minut.

4. 7. 2004

Dopoledne nás už čekalo jen balení a cesta na letiště. S odbavením nebyly žádné problémy, a tak jsme mohli vydat po trase Baltimore – Cincinnati – Amsterdam – Praha zpět domů…

Poděkování těm, bez kterých by se tohle asi těžko uskutečnilo:

Asi největší díky patří Larrymu, Cindy a Hailey Filovým a Cortu Sandstromovi za jejich pohostinnost, ubytování a volný čas. Dál taky Billu Curtisovi a Rebel Lacrosse Wear, firmě S&S vzduchotechnika, Sport Clubu Smaltovna, Student Agency za slevu na letenky, panu Gheorgheovi za bundy, Sokolu Radotín, paní Meravé, Johnu Hetzelovi, Honzovi Barákovi, Ondrovi Mikovi, bez jehož pomoci a vyřizování bychom možná ani neodletěli. A taky našim rodičům. Díky.