Český lakros na světové špičce? Možná by stačil rok
Rozhovor s Andrewem Hubschmannem pro Noviny Prahy 16

Andrew Hubschmann byl letos již potřetí hlavním trenérem Evropského lakrosového kempu, který pořádá LCC Radotín už šestým rokem. Letos se této akce zúčastnilo na padesát hráčů a hráček nejen z ČR, ale i z Bulharska, Polska, Švédska a Rakouska. I díky Andrewovi je zájem o kemp rok od roku vyšší a Radotín se pravidelně na pět dní na konci prázdnin stává centrem rozvoje lakrosu v Evropě. 
Andrew hrál spolu se svými bratry za českou reprezentaci na MS 2006. Jejich otec, MUDr. Otakar Hubschmann významně podporuje český lakros a jeho role zprostředkovatele kontaktů s lakrosem v USA je neocenitelná. S Andrewem si o lakrose a jeho vztahu k Česku povídali Mirek Knotek a Ondřej Mika.

MK, OM: Jak ses dostal k lakrosu a jak ses dostal k lakrosu v České republice a v Radotíně?
AH: Otec je Čech, odešel z Československa v roce 1968, přišel do USA a stal se lékařem. Vedl nás ke sportu, celkově u nás v rodině hrál sport důležitou roli a že se hlavním sportem stal lakros, je spíš náhoda. Bratr si zamiloval lakros a pak jsme ho hráli spolu jako rodinnou hru. Potom později chtěl otec znovu navázat kontakt s Českou republikou a mám pocit, že lakros se stal takovým prostředkem, jak cosi vrátit nebo splatit České republice. Já jsem si Česko po pár navštěvách zamiloval a Radotín je skvělý. Hrozně se mi tu líbí a vždycky se tu mám dobře.

OM: Tohle je tvoje asi čtvrtá návštěva v Radotíně…?
AH: Myslím, že celkem asi šestá. Poprvé jsme tu byli v roce 2000 s americkým týmem a hráli jsme na Prague Cupu. Letos jsem na třetím kempu a byl jsem tu taky kvůli přípravě ženského národního týmu. Pomáhal jsem připravovat juniorskou reprezentaci a pak i seniorskou a trénovali jsme v Radotíně.

OM: Ty jsi byl asistent trenéra u obou týmů, u juniorek na MS a u seniorek na ME.
AH: Ano, ty týmy mají výbornou přípravu a koučové (Simona Baráková, resp. Martin Mrlík pozn. red.) byli skvělí.

MK, OM: Ty máš tři bratry a dvě sestry a všichni hrajete lakros.
AH: Ano, všichni jsme hráli na univerzitě, starší Greg za Georgetown, já taky a mladší Brian na Notre Dame, oba týmy hrají Division 1, což je nejvyšší univerzitní úroveň v USA. Alison a Courtney hrajou taky na Georgetownu. A Alison je nejlepší z rodiny (úsměv). 

OM: Založil jsi vlastní lakrosovou školu. Jak ten program vypadá?
AH: Začal jsem trénovat pár studentů, pokoušel jsem se najít nejlepší způsob, jak na to, a našel jsem si svou cestu. Ten program se jmenuje Building Blocks a spočívá to zvládnutí a pospojování těch nejzákladnějších dovedností, něco jako DNA, která je taky poskládaná z elementárních částeček, které spolu vytvoří osobnost. Teď mám asi 300 studentů kolem New Jersey, kousek od New Yorku, kde bydlím. Okolo New Jersey je možná největší „hustota“ lakrosáků v USA, možná i ve světě.

OM: Ten program je zaměřený hlavně na individuální dovednosti?
AH: Začíná se s jednotlivými hráči a individuální technikou. V mojí škole nepřipadá na tréninku na jednoho trenéra víc než šest hráčů. Pak jsou samozřejmě týmové tréninky, ale nemyslím, že je dobré okamžitě začít hrát. K hraní lakrosu je spousta příležitostí, ale lidí, kteří dovedou naučit správnou techniku není moc. Já se snažím předat to, o čem si myslím, že je potřeba nejvíc. 

OM: Kolik lidi ve škole pracuje?
AH: Čtyři jako hlavní trenéři, přes léto máme osm asistentů a škola má business managera. Ale škola roste a chci ji výrazně rozšířit. Zatím jsme kolem New Jersey, ale chci rozšířit působení do Chicaga, Miami, Los Angeles… Chci vytvořit systém, který by mohl kdokoliv využít pro trénink, a pak školit a certifikovat trenéry. A ukázat jim, jak nastartovat vlastní podnikání, aby si mohli otevřít školu kdekoliv. Taky bude možné to přeložit do jiných jazyků a využít i mimo Ameriku. Plány mám velké, uvidíme.

OM: Jaká je podle tebe úroveň lakrosu v Česku?
AH: Tady na kempu se setkávám s hráči od osmi let po dospělé a myslím, že budoucnost lakrosu je dobrá. Někdo si možné pomyslí, že je to tím, že jsem optimista od přírody, ale podle mě ten odstup za světovou špičkou není velký. Určitě chci všechny povzbudit, aby na sobě a na rozvoji lakrosu nepřestali pracovat. Ten rozdíl je třeba jeden rok.

OM: Jen rok? Myslíš juniory?
AH: Nejenom. Například ženský lakros, který je teď někde na úrovni sedmého, osmého místa na světě, se může rychle dostat na čtvrtou nebo pátou příčku. Muži taky nejsou špatní, mají sice co zlepšovat co do individuální techniky… Obecně, lidé v Česku a Americe jsou stejní, Američani se od Čechů neliší, jenže mají odmalička spoustu možností, kde trénovat, je tam spousta špičkových lakrosových programů a škol. Když vezmete dvacet juniorů z Radotína a zapojíte je do programu v Americe, budou stejně dobří jako kdokoli jiný. Proto jsem optimista, všechno, co je tady potřeba, je výchova hráčů.

OM: Asi je největší rozdíl v tom, že lakrosová „infrastruktura“ je v Česku malá a není tu dost dobrých trenérů.
AH: Myslím, že program, který funguje v Radotíně a to, co dělají Simona Baráková, Honza Barák a mimo Radotín třeba Veronika Brychcínová a Barbara Klimoszková, je skvělé. Je potřeba sem dostat jen víc nápadů a přenést sem to, co funguje jinde. Myslím, že to je jenom otázka času. A jakmile se to tu ujme, budete stejně dobří jako kdokoli na světě, ne-li lepší, protože Praha je malá a lakrosová komunita provázaná, takže ty nápady se tu rozšíří rychle.
Jednou z věcí, ve které bych rád pomohl, je dostat talentované hráče z Česka na některou ze škol v USA. Pokud jsou dobří studenti a mají zájem jet do Ameriky třeba na rok, tak to dovedeme zařídit Teď se to povedlo s Aničkou Kopeckou, která hrála za juniorskou i seniorskou reprezentaci. Pomáhal jsem s kontakty a zprostředkováním a teď už víme, jak na to. 

OM: Takže spolupráce s českým lakrosem nese svoje ovoce.
AH: Anička odjela do USA tenhle týden (rozhovor je z 29. 8. 2008, pozn. red.) a bude bydlet u trenérky, která vede nejlepší středoškolský (high school) program v USA, v St. Steven & St. Agnes School. Mají výborné renomé. Trenérka viděla Aničku v Annapolis a nabídla, že se o ni postará a pomůže s tréninkem. A pokud bude Anička chtít, myslím, že pak bude mít šanci jít skoro na jakoukoli univerzitu v USA. Pro český lakros to bude taky přínos, protože až se Anička vrátí, může předat, co se naučila, kontakty s USA se můžou jen zlepšovat a bude šance i pro další hráče.

OM: Budeš se podílet na přípravě české ženské reprezentace na MS, které bude příští rok v Praze?
AH: Ano, domluvili jsme se, že tu budu na delší dobu na jaře. Určitě chci pomoct, jak to jen půjde, protože MS v Praze je jedinečná příležitost. Myslím, že holky mají potenciál výrazně se zlepšit a že se chtějí zlepšit. Kdybych o tomhle nebyl přesvědčený, tak bych sem asi nejel. Ale takhle mě to láká a chci se na tom podílet. A moc se mi líbí jejich nasazení, všichni jsou do lakrosu hrozně „zažraní“.

MK, OM: Jak se na tvoje působení tady dívají tví bráchové?
AH: Žárlí (smích). Já jsem si uspořádal život tak, že mám svoje zaměstnání a určuju si svůj rozvrh a můžu se dovolit přijet do Česka třikrát za léto.

OM: Ty ses na rozdíl od nich vzdal hráčské kariéry, je přece jen omezují závazky ke klubům.
AH: Ano, Brian je profesionální hráč, hraje za Long Island Lizzards a je opravdu dobrý. Je vysoký, urostlý, prosadí se. Snažím se, aby přijel hrát i sem, když bude moct. Byl na draftu NLL do týmu Philadelphia Wings, ale rozhodl se to zatím odložit, na NLL se ještě necítil.

OM: Možná později?
AH: Možná, je mu 24 let, zatím se ještě rozhoduje, jakou cestou se vydá. Spolupracuje se mnou v mojí škole. Určitě ho chci přivést sem.

OM: Jak vnímáš to, že se český mužský lakros zaměřuje víc na boxlakros než na fieldlakros? Není to třeba bariéra pro bližší kontakty s převážně fieldlakrosovými Spojenými státy?
AH: Ne, třeba takový Radek Skála. Ačkoliv hraje víceméně jenom boxlakros, i jako fieldlakrosový hráč bude výborný. Trénink boxlakrosu je výborný a nemyslím, že by to byla nějaká bariéra. Určitě neplatí, že pokud umíte box, neumíte field. Když jsi dobrý v boxu, můžeš být vynikající i ve fieldu. A Radek je názorný příklad.

OM: Takže myslíš, že základ pro obě hry je stejný a dá se to kombinovat?
AH: Přesně tak. V mém programu v Americe nepoužíváme celou plochu hřiště, ale jenom malý prostor, protože to je pro trénink nejlepší. Musíš být rychlý, myslet rychle, být šikovnější.

OM: Tohle je základ a herní strategie a využití volného místa ve fieldu je k tomu něco navrch?
AH: To využívání místa skoro není nutné trénovat, znamená to jen delší čas, než se někdo dostane k míči. V boxu se míč odrazí a pořád se hraje. Viděl jsem, jak hrála mužská reprezentace na ME a hráči využívají spoustu dovedností z boxu, třeba pohyb. Neviděl jsem, že by si třeba Finové nahráli zadovkou. A jakmile tu bude víc hráčů na úrovni těch nejlepších, tak ta boxová hra bude vynikající.

MK, OM: Měl jsi příležitost poznat Radotín trochu víc?
AH: Ano, byl jsem u řeky. A krmil kachny (smích). Radotín znám a působí na mě poklidně a pohodově. Kdykoli přijedu, tak jsou to pro mě prázdniny, protože jinak pracuju ve městě. Jo, jezdím sem na prázdniny. Líbilo by se mi někdy v budoucnu žít v Praze.